Nepřímá práce učitele, 18 hodin a jak to jde stíhat bez sebezničení

(aneb co opravdu patří do úvazku a jak si to chytře rozvrhnout)

Kdykoli se mezi učiteli otevře téma nepřímé práce, většinou se během pár minut vytvoří dva tábory. Jeden říká: „Do těch osmnácti hodin se to prostě nevejde.“ Druhý oponuje: „Když mám systém, tak to stíhám.“ A co je zajímavé – oba mají kus pravdy. Jen každý mluví o jiné zkušenosti, jiném nastavení práce a jiném způsobu, jak k úvazku přistupuje.

Nepřímá práce existuje. A je jí opravdu hodně.

Přípravy na výuku, hodnocení a opravy, komunikace s rodiči, vedení třídní agendy, plánování učiva a akcí, porady, metodiky, tvorba materiálů, sdílení s kolegy, administrace v elektronických systémech, sebevzdělávání… nic z toho není výmysl ani zbytečná agenda. Je to legitimní, reálná a náročná část učitelské profese.

Mnoho učitelů proto přirozeně říká, že se do úvazku nevejdou. Není to výkřik, je to zkušenost.

Jenže stále platí – na nepřímou práci máme v úvazku 18 hodin týdně.

To není věc názoru, ale zákonného rámce.
Průměrný úvazek učitele je:

22 hodin přímé výuky
18 hodin nepřímé práce

A právě tady vzniká největší nedorozumění. Ne proto, že by si snad někdo myslel, že práce je málo. Ale proto, že si často představujeme, že všechno, co do nepřímé práce patří, děláme každý den a každý týden. A to jednoduše není pravda.

Ne všechny úkoly mají stejnou frekvenci. A to je klíč.

Porady nejsou denně.
Plánování akcí se neděje každý týden.
Velké hodnocení přichází ve vlnách.
Třídnické povinnosti mají své cykly.
Přípravy se opakují a mohou se sdílet.
Administrativa se dá seskupovat.
Komunikace s rodiči může mít hranice a pravidla.

To, co učitele nejvíc vyčerpává, není samotný objem práce, ale způsob, jak se k němu dostává: nahodile, okamžitě, bez filtru, bez priorit a bez rytmu. Když učitel pracuje stylem „co přijde, to hned řeším“, nepřímá práce mu samozřejmě přeteče do večerů, víkendů a pocitu, že už nemá z čeho brát.

Rozdíl nedělá kvalita učitele. Rozdíl dělá systém.

Dva učitelé mohou mít stejný úvazek, stejné množství tříd, stejné aktivity – a přesto žít úplně jinou realitu.

Jeden pracuje 30 hodin týdně nepřímé práce, je vyčerpaný, dohání resty v noci a má pocit, že selhává.
Druhý se vejde do osmnácti hodin, má volné večery a stále učí kvalitně.

Rozdíl nebývá v nadání, zkušenosti ani morálce.
Rozdíl bývá v tom, jak nakládá se svým časem.

Time management není o tom dělat víc. Je o tom dělat chytře.

Učitelé, kteří zvládají nepřímou práci v rámci úvazku, obvykle:

plánují tak, aby se přípravy opakovaly
dávkují úkoly podle energie, ne podle paniky
mají šablony, struktury a hotové postupy
nenechávají rodiče volat 24/7
sdílejí přípravy a materiály
seskupují administrativu do bloků
vědí, co do úvazku opravdu patří
umí říct „tohle ne každý týden“

Time management v pedagogice není nástroj kontroly.
Je to nástroj ochrany kvality práce i života.

A ano – jde to stíhat bez sebezničení.

Když si učitel nastaví systém, obvykle se děje toto:

✨ připravuje méně, ale učí lépe
✨ neztrácí večery ani víkendy
✨ pracuje s menší vinou a větší jistotou
✨ nezahltí ho administrativa
✨ má prostor na regeneraci, inspiraci i rodinu
✨ nehoří po dvou letech v praxi

A pokud to tak nemáš?
Není to selhání.
Je to informace.