Učitelka Lenka a Učitel v pohodě i v nepohodě
Přiznám se vám, tentokrát se mi nechtělo. Na další online setkání ve Sborovně. Měli jsme ten den ve škole poradu, doma na mě čekala hromada prádla a ještě vaření. Znáte to. Říkala jsem si, že pro tentokrát se nic nestane, když to vynechám. Ale když jsem viděla, že se blíží 18. hodina, nedalo mi to. Proklikala jsem se na online setkání a tam na mě společně s menší skupinkou dalších účastníků čekala Vendy, lektorka programu Učitel v pohodě i v nepohodě.
Po jejím krátkém představení se nás vyzvala k tomu, abychom si udělali pohodlí a věnovali tuto hodinku času sobě (a ideálně ničemu jinému). A že prý nic z toho, co bude říkat, dělat nemusíme. Že je to vše jen taková pozvánka od ní pro nás.
“Nemusíme. Jasně, že nemusíme,” napadlo mě. “Musela jsem dneska na poradu, musím žehlit, vařit večeři. Ještě abych musela něco dalšího v rámci svého volného času.” A v tom, uprostřed mého toku myšlenek, které mě odvedly do jiného časoprostoru, slyším, jak Vendy říká: “Co je to, co ve skutečnost opravdu musíme?” A tak jsme začali rozvíjet debatu o tom, co musíme a nemusíme - podle některých třeba naplňovat své biologické potřeby, neohrožovat druhé nebo myslet na své zdraví. Zajímavý tip od Vendy zněl, že si můžeme zkusit sami pro sebe do podobných “já musím” dosadit slovo “chci”. A pozorovat, co to s námi dělá.
Následovalo zastavení se, taková kraťoučká meditace, při které jsme si mohli i zavřít oči a měli jsme za úkol vnímat svoje tělo. Jak se má, jak se v něm cítíme. A pozorovat, co je to, co naše tělo chce. Jaké potřeby třeba nemá v tu chvíli naplněné. “Potřebujete jíst? Pít? Dojít si na záchod? Na co máte v tuhle chvíli chuť? A jaké potřeby nemáte naplněné dlouhodobě?”, pokládala Vendy jednu otázku za druhou.
Bavili jsme se také o tom, kdo nebo co nás inspiruje. A čím konkrétně. Inspirací pro ostatní je třeba příroda nebo pro některé vnuci a dcera. Někoho dalšího motivuje pohled na starší šťastné lidi. Bavili jsme se také o tom, že inspiraci je možné čerpat z knížek nebo různých seminářů. A že koneckonců nám inspiraci můžou přinášet úplně obyčejné každodenní situace jako je třeba úsměv paní prodavačky v obchodě.
Celé setkání uzavřel dotaz: “A pro koho jste inspirací vy? A čím přesně?” Tak jsem se zahloubala na tím, pro koho bych mohla být inspirací a v čem by to asi tak mohlo být, že jsem úplně zapomněla na spěch a vnitřní stres, se kterým jsem do setkání vstupovala. Tohle propojení a zastavení se bylo přesně to, co jsem potřebovala. Opravdu pohlazení po duši.