Mnoho učitelů má někde uložený seznam věcí, které by jednou chtěli vyzkoušet. V poznámkách v telefonu, v diáři, v milionu otevřených záložek prohlížeče nebo jen někde vzadu v hlavě pod názvem „až bude trochu klidnější období.“ Některé nápady přijdou během školení. Jiné při hovorech s kolegy o velké přestávce. Něco člověka napadne při cestě domů, něco při přípravě hodin a něco ve chvíli, kdy si po náročném dni řekne, že by určité věci mohly fungovat trochu jinak.

Učitelé nejsou lidé, kterým by chyběla kreativita nebo chuť hledat nové cesty. Ba naopak. Valná většina pedagogů má během roku více nápadů, než kolik je vůbec v jejich silách uskutečnit. Mezi nápadem a jeho skutečnou realizací ale často bývá poměrně dlouhá vzdálenost.

Ne proto, že by učitelé byli málo motivovaní nebo neměli dostatek schopností. Spíš proto, že školní realita mívá své vlastní tempo. Výuka, porady, komunikace s rodiči, suplování, nečekané situace a desítky drobných úkolů, které samy o sobě nevypadají dramaticky, ale dohromady dokážou zaplnit snad každý volný prostor.

Nápady nezmizí proto, že by nebyly dobré. Jen se postupně odloží na později. Na příští týden. Na další měsíc. Na dobu, až bude klidnější období… což ve školství bývá pojem téměř mytický.

Právě z této potřeby vznikla metoda IPMOE – autorský systém, který pomáhá učitelům převádět myšlenky do reality způsobem, který je dlouhodobě udržitelný. Nejde o návod, jak správně učit. Není to seznam univerzálních pravidel ani další model, který říká, co všechno by měl ideální učitel zvládat. Spíš je to struktura, která pomáhá vytvořit řád v procesu, který už většina učitelů vlastně dávno dělá – často jen intuitivně a bez vědomého systému.

Název IPMOE vznikl z pěti navazujících kroků: Inspirace, Plánování, Motivace, Organizace a Evaluace. Ty mohou na první pohled působit jednoduše. Ve skutečnosti ale každá z těchto částí představuje důležitý kus cesty. V dalších článcích se podíváme na jednotlivé kroky podrobněji. Dnes jen obecně projdeme celý tento kruh a podíváme se, proč tyto kroky dávají smysl jako celek.

Všechno začíná inspirací

…chvílí, kdy člověk získá nový pohled, všimne si určité potřeby nebo začne přemýšlet nad tím, že by něco šlo dělat jinak a lépe. Inspirace nemusí být převratná. Někdy přijde nenápadně – během rozhovoru, při čtení knihy a někdy během běžné hodiny, kdy si učitel všimne, že některé věci fungují jinak, než si představoval.

Samotná inspirace ale většinou nestačí. Kolik skvělých myšlenek už skončilo v šanonu nebo v hlavě s přesvědčením, že se k nim člověk určitě vrátí?

Dobrý nápad potřebuje dostat konkrétní podobu

Právě proto přichází plánování. Protože dobrý nápad potřebuje priority – co bude první krok, co je skutečně důležité a co může počkat. Neznamená to vytvořit složitou tabulku nebo rozpracovat detailní harmonogram na několik měsíců dopředu. Někdy stačí udělat z neurčitého „jednou bych chtěl/a“ konkrétní „začnu tímhle.“

Samotný plán ale většinou nestačí

Následně přichází fáze, která bývá možná méně viditelná, ale často rozhoduje o tom, jestli se věci skutečně hnou dál. Motivace.

Začátky totiž bývají poměrně snadné. Nové nápady přinášejí energii samy o sobě. Složitější je období, kdy prvotní nadšení postupně ustoupí a místo něj nastoupí běžný provoz. Právě tehdy člověk potřebuje znovu objevit smysl toho, proč se do určité věci pustil.

Motivace přitom nemusí znamenat neustálé nadšení. Nikdo není každý den plný energie a chuti měnit svět. Někdy stačí vědět, proč nám na dané věci záleží, a připomenout si to ve chvíli, kdy je práce víc než energie. 

Většina věcí se nerozpadne proto, že by byly špatné. Rozpadnou se spíš někde v mezičase běžného provozu a pocitu, že se k tomu ještě vrátíme.

Aby věci fungovaly dlouhodobě, potřebují řád

Na motivaci navazuje organizace. Přestože tato část může znít velmi prakticky nebo technicky, ve skutečnosti bývá často jedním z největších zdrojů vnitřního klidu. Dobře uspořádané prostředí pomáhá uvolňovat mentální kapacitu na věci důležitější.

Jde o vytvoření systému, ve kterém člověk nemusí každý den znovu přemýšlet nad tím, kde co hledat a jak všechno zvládnout.

Čím méně energie věnujeme chaosu, tím více jí zbývá na samotnou práci s dětmi.

A pak přichází část, kterou často přeskočíme

Poslední částí celého procesu je evaluace. Ve školním prostředí jsme zvyklí dokončit jednu věc a neprodleně se přesunout k další. Odučit projekt, uzavřít pololetí, připravit další aktivitu a pokračovat dál.

Bez zastavení ale člověk snadno ztratí jednu důležitou věc – možnost učit se z vlastní zkušenosti. Evaluace není hledání chyb ani seznam věcí, které se nepovedly. Je to chvíle, kdy si učitel může položit jednoduché otázky: Co fungovalo? Co bych příště udělal jinak? Co si z této zkušenosti odnáším?

A tím se celý kruh znovu uzavírá. Odpovědi, které při reflexi objevíme, se nám často stávají novou inspirací.

A možná to je důvod, proč některé dobré nápady nezmizí kvůli tomu, že by nebyly dost dobré. Jenom nikdy nedostaly prostor projít celou touto cestou.

IPMOE neslibuje dokonalost ani nekonečnou produktivitu. Spíš vytváří rytmus, který pomáhá nezůstat jen u nápadů, neztratit energii během cesty a zároveň nezapomenout se občas zastavit.

Učitelé nepotřebují více nápadů.

Těch mají dost.

Potřebují systém, který jim pomůže některé z nich opravdu dovést až do konce — a přitom po cestě neztratit sami sebe.

Autorka článku: Lucka Šmejkalová @afragilecomedy