Letní putovní škola pro pedagogy aneb protože další powerpoint už by nikdo psychicky nepřežil

Existují dva typy vzdělávacích akcí pro učitele.

První typ poznáte tak, že sedíte v místnosti s vydýchaným kyslíkem a powerpointovou prezentací, která přežila minimálně tři ministerstva školství. V jednu chvíli už nevíte, jestli se mluví o formativním hodnocení nebo o výrobě jaderného reaktoru, a přesto si statečně všechno zapisujete, protože součástí školení byly chlebíčky zdarma.

A pak existuje druhý typ.

Takový, kde jdete krajinou s dalšími učiteli a někde mezi třetím kopcem, studenou kávou z termosky a debatou o školství vám dojde, že některé otázky se prostě nevejdou do kabinetu o velikosti šatní skříně.

A přesně někde mezi cestou, tichem, smíchem, debatou o školství a třetím kopcem člověku dojde, že možná celou dobu nepotřeboval další metodiku. Jen trochu prostoru přemýšlet, dýchat a být chvíli člověkem, ne jen pedagogickou jednotkou výkonu. 

Proč vůbec absolvovat putovní školu?

Protože učitelé jsou permanentně v pohybu, ale málokdy mají možnost se opravdu zastavit.

Celý rok něco neseme. Třídy, porady, Teamsy, Bakaláře, nefunkční tiskárny, wellbeingy, suplování, tabulky, rodičovské schůzky, děti v krizi, kolegy v krizi, vlastní nervový systém lehce před krizí…

A do toho všeho máme být kreativní, inovativní, reflektivní, podporující, máme vytvářet bezpečný prostor pro všechny a ideálně ještě být člověkem, který si každé ráno dává chia pudink a chodí spát v devět večer.

Jenže většina učitelů dnes nepotřebuje vidět další motivační citát z náhodného pedagogického Instagramu.

Potřebuje na chvíli vystoupit z provozu. Slyšet vlastní myšlenky déle než pět minut mezi zvoněními.

Což je občas výkon hodný buddhistického mnicha na kofeinu.

Jenže dobrý učitel neroste z dalšího checklistu.

Roste ze zkušenosti. Z prostoru. Z rozhovorů. Z momentu, kdy hlava konečně vypne a dostane se z režimu „musím všechno stihnout.“

To všechno jsou důvody, proč vzniká Letní putovní škola.

Není to žádná konference. Není to ani kurz. A není to ani typ vzdělávací akce, kde člověk po třech hodinách přestává vnímat a začne hypnotizovat flek na koberci. 

Bude to několik dní cesty, během kterých budeme přemýšlet nad školou, učením i sami nad sebou trochu jinak než obvykle.

A ano — budeme u toho chodit. Dobrovolně.

Putování jako vzdělávací metoda

Na tomto konceptu je asi nejzajímavější to, že putování není pouze hezká kulisa k workshopům.

Putování je vlastně součástí učení samotného. 

Učitel jde několik hodin krajinou a najednou zjistí zvláštní věc — že když po něm nikdo každých deset minut něco nechce, začne fungovat trochu jinak. O něco pomaleji. Skoro lidštěji. Bez školního režimu, ve kterém člověk celý rok funguje jako kombinace pedagoga, krizového interventa, organizačního systému a lehce unaveného robota, který si vlastní kolaps plánuje v ideálním případě až na letní prázdniny. 

Při putování mají myšlenky čas doběhnout. Věci, které byly celý rok zastrčené někde mezi klasifikačním archem a Teamsy, začnou nenápadně vylézat na povrch. 

Někdy se člověk během cesty dostane k debatě o vzdělávání, která je hlubší než většina porad za poslední pololetí. Občas se naopak řeší zcela zásadní otázky typu „kdo má náplast, kolik kilometrů ještě zbývá a proč turistická mapa evidentně pracuje s jinou definicí slova ‚mírné stoupání‘ než běžná lidská populace.“ 

A všechno z toho je důležité.

Protože právě někde mezi zcela obyčejnou únavou, smíchem, tichem a rozhovory začínají vznikat věci, na které ve škole během běžného provozu většinou není prostor.

Tentokrát bez pedagogických mesiášů

A to je možná na celé putovní škole to nejdůležitější.

Nikdo sem nepřijede s pocitem, že právě on definitivně vyřešil úskalí českého školství během devadesátiminutového workshopu a dvou barevných, špatně sladěných slidů.

Nikdo vám nebude vysvětlovat, jak správně učit, vychovávat, reflektovat, dýchat, komunikovat ani jak se stát „nejlepší verzí pedagogického sebe sama“, což zní trochu jako něco, co člověk objeví v motivační knížce mezi mindfulness, barevným plannerem a lehce agresivní pozitivní energií.

Spíš chceme vytvořit prostor, kde člověk může na chvíli přestat hrát všechny své školní role.

Většina učitelů už dávno nepotřebuje další univerzální návody. Potřebuje bezpečný prostor, kde mohou přemýšlet. Sdílet. Pojmenovat věci, na které během běžného školního roku nezbývá mentální kapacita.

Někdo si s sebou ponese otázku, jestli ještě učí způsobem, který mu dává smysl.
Někdo únavu. Někdo chuť něco změnit.
Někdo možná jen malé podezření, že být celý rok permanentně k dispozici pro všechny okolo není úplně dlouhodobě udržitelný životní styl…

A zvláštně léčivé někdy bývá už jen to, že kolem sebe člověk najednou objeví lidi, kteří přesně chápou, co znamená věta:
„Některé trauma bondingy vznikají ve válce. Jiné během klasifikačního období.“ 

Upřímně? To všechno samo o sobě může být téměř terapeutický zážitek.

Co se tam vlastně bude dít?

Budeme chodit krajinou Toulavy. Občas mlčet. Občas vést debaty o školství, které začnou u výuky a skončí u otázky, proč si učitelé každý prosinec dobrovolně způsobují kolektivní psychickou újmu vánoční besídkou.

Cestou nás budou čekat tematická zastavení, krátké workshopy, reflexe, rozhovory i večerní sdílení. A pravděpodobně i momenty, kdy si člověk jen sedne do trávy a zjistí, že jeho nervový systém po deseti měsících školního roku konečně přestal fungovat jako přehřátý software.

Vedle toho všeho tam budou lidé, kteří umí držet prostor, aniž by měli potřebu být hlavní hvězdou programu.

Spíš průvodci než přednášející.

Lidé, kteří vědí, že někdy stačí položit jednu dobrou otázku a pak mít dost odvahy chvíli mlčet.

Co si chceme odnést?

Ideálně ne jen další certifikát, který bude dalších pět let existovat v šanonu pod názvem „Vzdělávání_hotovo_final_final“ 

Spíš něco, co v člověku zůstane ještě v září, kdy znovu otevře dveře své třídy.

Možná jednu jedinou konkrétní věc, kterou ve výuce pozmění.
Možná nové otázky.
Pár lidí, se kterými si ještě v listopadu napíše „Právě jsem si uvědomil/a, že už třetí den po sobě nejím oběd ve stoje. Jak se daří tobě?“
Nebo jen pocit, že nemusí být perfektní, aby byl dobrým učitelem.

A pravděpodobně také obyčejné uvědomění, že ty opravdu důležité věci člověk nenajde na poradách ani v papírech.

Někdy je potřeba na chvíli odejít ze školní budovy, mentálně i fyzicky, aby si vzpomněl, proč se do ní vlastně rozhodl každý den chodit.