Tak jo, sebrala jsem odvahu a šla do toho
Do čeho? Připojila jsem se na své první online setkání ve Sborovně.
Už nějakou dobu vím, že téma času a plánování je pro mě tak trochu oříšek. A kdy jindy se do něj začít nořit než s příchodem dalšího školního roku?
I když už mám s online setkáními nějakou zkušenost – a kdo ji po covidovém období nemá – zapnout kameru a mikrofon pro mě byla výzva.
Tak jo. Kamera zapnutá, mikrofon připravený. Teď už není cesty zpět.
Po mírných technických peripetiích, které naštěstí nebyly na mé straně, jsme se s dalšími odvážnými úspěšně potkali v online prostoru Inovativní sborovny.
Celé setkání vedla Markéta. Znám ji hlavně díky Pedagogickému diáři a byla jsem také součástí předchozí podoby, dříve Virtuální sborovny. Už jsem tedy tušila, že bude na co se těšit.
Začali jsme otázkami, na které bych sama ráda znala odpověď
Po krátkém společném představení jsme šli rovnou na věc. Markéta postupně otevírala otázky, které se netýkaly jen pracovních úkolů, ale také toho, jak vlastně chceme během školního roku žít.
Co si do něj přinášíme, co nás zatěžuje a co tentokrát chceme udělat jinak?
Co by se mělo změnit, abychom školním rokem jen neprobíhali od jednoho úkolu k dalšímu?
Na co bys chtěl/a mít více prostoru a co pro to můžeš udělat už teď?
Za sebe můžu říct, že přežít další školní rok a nevyhořet by byl vlastně docela dobrý cíl.
S tichou radostí a možná i lehkou úlevou jsem od dalších účastníků slyšela něco velmi podobného.
Uf, nejsem tu úplně mimo.
Člověk najednou nemusí mít pocit, že nestíhání, únava nebo potíže s hranicemi jsou jeho osobním selháním. Může je začít vnímat jako témata, se kterými se dá vědomě pracovat.
Co bych udělala s hodinou navíc?
Přicházely další a ještě zajímavější otázky:
„Co můžeš udělat už teď pro to, aby na Tvé koníčky zbývalo každý den o hodinu víc?“
Kdybych tohle věděla, tak tu nejspíš nesedím.
Jenže já tam seděla. Především proto, abych se v oblasti time managementu opravdu posunula. Přesně to jsem sama sobě slíbila už minulý školní rok.
A tak jsem začala přemýšlet. Jaké by to mohlo být, kdybych měla každý den alespoň jednu hodinu navíc? Čemu bych ji věnovala?
Relaxaci. Odpočinku. Zastavení se. Nebo knížkám. Miluju čtení, ale kdy jsem naposledy něco skutečně přečetla? Něco jiného než práce svých žáků a pokyny na nástěnce ve sborovně?
Dovolila jsem si to říct nahlas. Naštěstí jsme byli na setkání všichni podobně naladění, a tak se i moje možná trochu „scestná“ odpověď setkala s pochopením.
Možná právě to pro mě bylo důležité. Uvědomit si, že čas navíc nemusí být určený na další práci. Může být určený na život.
Potřebuji si připomínat, že změna je možná
V průběhu setkání jsem si dělala poznámky do svého diáře, bez kterého během školního roku nedám ani ránu.
Chci si podněty, které během setkání přicházely, pravidelně připomínat a mít je na očích. Potřebuji vědět, že změna je opravdu možná, i když se teď – v momentě, kdy stojím na začátku – zdá téměř nedosažitelná.
- nejsem jediná, kdo nechce školní rok jen přežít,
- čas navíc nemusím okamžitě zaplnit další prací,
- odpočinek je legitimní cíl, ne odměna za vyčerpání,
- změna může začít i jednou dobře položenou otázkou,
- nemusím všechno zvládnout sama.
Další účastnice, které už prošly individuálním tréninkem Řízení svého času s Markétou, pro mě byly důkazem, že posun možný je.
Působily, že jsou v této oblasti o jeden krok dál. A přesně tam mířím také.
Což bude pravděpodobně další velká výzva. Ale po prvním setkání už alespoň vím, že na ni nemusím být sama.