Přiznám se, tentokrát se mi nechtělo
Na další online setkání ve Sborovně jsem tentokrát neměla příliš velkou chuť.
Ten den jsme měli ve škole poradu, doma na mě čekala hromada prádla a ještě bylo potřeba připravit večeři. Znáte to.
Říkala jsem si, že se pro tentokrát vůbec nic nestane, když setkání vynechám.
Dnes už opravdu nemusím dělat vůbec nic dalšího. Jedno vynechané setkání přece nic nezmění.
Jenže když jsem viděla, že se blíží šestá hodina, nedalo mi to. Proklikala jsem se do online místnosti a tam na mě společně s menší skupinou dalších účastníků čekala Vendy, lektorka programu Učitel v pohodě i v nepohodě .
Vendy nás hned na začátku vyzvala, abychom se pohodlně usadili a po dobu setkání se pokud možno nevěnovali ničemu jinému.
Zároveň nám připomněla, že nic z toho, co bude nabízet, dělat nemusíme. Všechno je pouze pozvánkou, kterou můžeme, ale také nemusíme přijmout.
Co ve skutečnosti opravdu musíme?
Právě slovo nemusíme ve mně okamžitě spustilo vlastní proud myšlenek.
Nemusíme. Jasně, že nemusíme. Musela jsem dnes na poradu, musím žehlit, musím vařit večeři. Ještě abych musela něco dalšího ve svém volném čase.
Uprostřed mého vnitřního monologu jsem najednou slyšela Vendy pokládat otázku:
„Co je to, co ve skutečnosti opravdu musíme?“
Začali jsme společně přemýšlet o tom, co skutečně musíme a co si pouze jako povinnost pojmenováváme.
Zaznívalo například naplňování základních biologických potřeb, péče o vlastní zdraví nebo odpovědnost za to, že neohrožujeme druhé.
Věta může přinášet pocit tlaku, odporu a další povinnosti, kterou je potřeba splnit.
Změna jednoho slova může otevřít otázku, zda je za činností naše rozhodnutí, potřeba nebo péče o sebe a druhé.
Nejde o to přesvědčovat se, že chceme úplně všechno, co děláme. Zkus jen sledovat, co se s Tebou při změně slova děje. Kde se objeví odpor? Kde úleva? A kde zjistíš, že ve skutečnosti můžeš zvolit jinou cestu?
Krátké zastavení u vlastního těla
Potom přišlo krátké zastavení. Jemná meditace, během které jsme si mohli zavřít oči a věnovat pozornost vlastnímu tělu.
Neměli jsme nic měnit, hodnotit ani opravovat. Pouze si všimnout, jak se v těle cítíme a o co si právě říká.
Vendy nám postupně pokládala jednoduché otázky:
Někdy je přehluší seznam úkolů, očekávání druhých a všechny věci, které „musíme“. Právě proto může být krátké zastavení tak důležité.
Kdo nebo co nás inspiruje?
Během setkání jsme se věnovali také tomu, kdo nebo co nám přináší inspiraci a čím konkrétně.
Ukázalo se, že zdroje inspirace nemusí být nijak vzdálené ani mimořádné.
Inspiraci nám mohou přinášet úplně obyčejné každodenní situace. Stačí si jich všimnout a dovolit si je skutečně prožít.
A pro koho jsem inspirací já?
Celé setkání uzavřela otázka:
„Pro koho jste inspirací vy? A čím přesně?“
Zahloubala jsem se nad tím, pro koho bych mohla být inspirací a v čem by to vlastně mohlo být.
Přemýšlela jsem tak intenzivně, že jsem úplně zapomněla na spěch a vnitřní stres, se kterým jsem do setkání vstupovala.
- ne všechno, co označuji jako povinnost, skutečně musím,
- jedno změněné slovo může proměnit můj vztah k úkolu,
- tělo často ví, co potřebuji, dřív než moje hlava,
- inspirace se může skrývat v úplně obyčejném okamžiku,
- také já mohu být pro někoho inspirací, i když si to neuvědomuji.
Do setkání jsem přicházela unavená, ve spěchu a s hlavou plnou dalších povinností. Odcházela jsem klidnější a více propojená sama se sebou.
Bylo to opravdové pohlazení po duši.
Dopřej si hodinu, která bude patřit Tobě
V programu Učitel v pohodě i v nepohodě můžeš zpomalit, podívat se na své potřeby a čerpat podporu v bezpečném prostoru Inovativní sborovny.
Prozkoumat pravidelná setkání